Přibližně půl roku jsem pracoval pro jistou firmu, bylo to tehdy na přelomu mých 16 a 17 let. Nejdřív jsem si to nepřipouštěl, ale na svůj nízký věk jsem byl vystavován nadměrnému stresu. Zatímco ostatní přišli ze školy a svalili se k televizi, já běžel do města a pracoval (ne manuálně, ale hlavou). Na školu a přítelkyni přestával být čas, rozšířilo se moje pole působnosti o další město a navíc peníze přicházely stále později. Uvědomil jsem si, že takhle to už nejde dál. Ne v mých 17 letech, kdy bych si měl ještě dosyta užívat mládí.
Mezitím můj starší bratr rodině oznámil, že je gay. I přesto, že proti takovým lidem nic nemám, v přímé konfrontaci s tímto faktem jsem byl pár dní bez nálady a dokonce jsem se bráchu pokoušel přesvědčit, aby si to "rozmyslel". Byl jsem holt hloupý, teď bych něco takového nedělal, protože už vím, že prostě není co rozmýšlet. Často jsem si v té době říkal: "co když se to provalí a já budu terčem posměchu ostatním" a podobné hlouposti. Byl jsem vlastně dost pokrytecký. Ale nakonec jsem to přijal a nyní se s bráchovo přítelem už normálně stýkám a jsme kamarádi, mám je oba moc rád. Rodiče to nakonec vzali taky s pochopením a bratr nalezl nové útočiště ve společnosti, která není na takové jevy ještě zcela zvyklá.
S prací jsem před Vánoci skončil a pocítil euforii - spousta volného času na všechno. Jako kdyby ze mě spadl kámen. Užíval jsem si přítelkyně, kamarádů, četl jsem knížky, koukal na filmy. Jenže...
Kolem byl sníh
Byl březen a venku mráz. Byl jsem jako každý den ve škole, byla zrovna přestávka. Seděl jsem v lavici a rozhlížel se po třídě. Najednou se můj pohled zastavil na mém kamarádovi, já dostal divný pocit a řekl jsem si: "Co když jsem gay a taky se mi chalpi líbí?" Zcela z ničeho nic. Pár minut do začátku hodiny jsem byl celý nesvůj, ale pak jsem na to zapomněl.Ten večer jsem šel se svou přítelkyní do kina. Někde v půli filmu jsem dostal opět divný pocit - pokaždé, když byl na scéně jakýkoliv muž, cítil jsem tlak v hlavě a pořád jsem myslel na něco neurčitého, z čehož vždy ve finále vyvstala otázka "Co když jsem gay?". Byl jsem nesvůj.
Když jsem se večer snažil usnout, pořád jse měl ten divný tlak v hlavě a nutnost na něco myslet, i když jsem pořádně nevěděl na co. Abych si trochu odpočinul a zapomněl na to, vybavil jsem si ulice kolem mého bydliště a jako bych jel autem, projížděl jsem své město a představoval si vše kolem. Díky tomu jsem na pár vteřin zapomněl "myslet". Když jsem usínal, začal jsem sebou škubat. Někdo může namítnout, že je to normální, ale tohle bylo tak extrémní, že mi nadskakovaly ruce.
Netušil jsem, co se to se mnou děje. Doposud byl můj lék na všechno vyspat se z toho, ale ráno to bylo ještě horší. Pořád ten divný pocit, pořád myšlenky, pořád tlak v hlavě, pořád otázky týkající se mé sexuální orientace. Představoval jsem si svou matku, jak pláče, když se dozvídá o tom, že jsem taky gay (takto dala volný průběh svým emocím i u bratra, i když jí to později bylo líto). Začal jsem si být ve všem nejistý a napadaly mě takové otázky, jestli se mi ještě vůbec má holka líbí, jestli se mi vlastně nelíbí kluci, jestli... Prostě spousta nesmyslů. Snažil jsem se sám sebe všemožně přesvědčit o tom, že jsem stále heterosexuál. Snažil jsem si představit, jak se líbám s nějakým klukem a pokaždé to skončilo tak, že jsem se s odporem zakřenil. Ale ani to mi nepomohlo.
Bál jsem se komukoliv svěřit, své rodině i přítelkyni. Nechtěl jsem, aby si mysleli, že jsem blázen. Protože to vše bylo spojené i s tím, že mě nic nebavilo a měl jsem konstantně špatnou náladu, myslel jsem si, že trpím nějakou formou deprese. Na internetu jsem tedy začal hledat různá fóra a zjišťoval, co s tím dělat. Někdo mluvil o tom, že pomáhá sport. Tak jsem začal každý den běhat.
Příště se dozvíte, jak se vyvýjela má porucha a její poznání dál. Příjemný týden.
Žádné komentáře:
Okomentovat